- Tak co si dáš?
- Já ti nevim. Mám hroznou chuť na stejk, ale bojim se, že
ho nesnim.
- Tak ti s nim dyžtak pomůžu.
- No jo, ale je taky dost drahej.
- Na to nekoukej. Dyž máš ty narozky, tak se nevohlížej.
- Já si dám rači salát.
- Prosimtě, salát... Si dej něco pořádnýho. Salát si můžeš
dát potom.
- Tak jo, já si dám teda ten stejk.
- No vidíš.
- Dáš mi trochu cucnout?
- No jasně.
- Dík... Ale je to tady pěkný. To sem ráda, žes mě sem vzal.
Je to tady takový... načančaný.
- Co to je za slovo?
- Normální slovo.
- (smích)
- Čemu se směješ?
- Tomu slovu... načančaný. (smích)
- A co jako?
- No, jen mi to přišlo vtipný, jaks to řekla.
- Už mě zase ponižuješ.
- Co? Neponižuju přece, jen se směju tomu slovu.
- No tak sem nemohla přijít na lepší, no. Ty z toho
hned děláš.
- Co dělám?! Dyť sem se jen zasmál tomu slovu a ty to tady
furt rozpitváváš.
- Taks to moh říct jinak.
- (povzdech) Dobře no... A nekřič tak. Lidi se po nás dívaj.
- No jo, to tě dycky zajímalo víc než já - lidi.
- A copak ty nejseš člověk?
- Tak sem to nemyslela... Hele nepřekrucuj to.
- (ticho)
- No dovopravdy. Dycky dyž něco řeknu, tak to musíš hned
překroutit, aby sis připadal důležitej, nebo co. Už mě to fakt nebaví.
V tomhle seš prostě hroznej. Pořád jen vymejšlíš způsoby, jak ze mě udělat
totální blbku.
- (ticho) ... Tak víš co? Dej si rači ten salát.
Žádné komentáře:
Okomentovat